Bylo to jednoho červnového dne. Seděla jsem na zahradě a odpočívala. Na lavici vedle mě v lahvi od piva odpočívala po dešti ulomená pivoňka. Miluju pivoňky. Ta jejich vůně je doslova omamná! Kam se hrabou všelijaké parfémy. Podívala jsem se na ní. Takový ten letmý pohled, při kterém Vám něco padne do oka a Vy se musíte podívat znovu. Podívala jsem se znovu, tentokrát pozorně a opravdu. Byla tam! Byla tam jemná, tichá, nádherná a dovedně skrytá. Ve své pivoňkové svatyni tiše čekala. Na co asi čekala? Těžko říct. Zkrátka byla. Nechávala čas plynout. Ten letmý pohled mi odhalil poklad ukrytý v nádherném bohatém květu pivoňky. Maruška. Panenka Maria. Tiše se sklánící. Nad čím? Možná nad svým klenutým vzdouvajícím se bříškem. Byla nádherná. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Byl to krásný, až trošku mystický okamžik. A… Foťáček byl u toho, tak nahlédněte taky. Ale opatrně, ať ji nevyrušíte! 🙂
