Ten den nezačal zrovna dobře. Občas se stává, že člověk takříkajíc vstane druhou nohou. To je pak asi lepší zůstat v posteli a zkusit to podruhé. Leč někdy se ani napodruhé nezadaří. Nemám takové dny ráda. Nemám ráda takové nálady. Nestává se mi to moc často, protože jsem od přírody veselá a optimistická povaha. O to hůř pak ale takové dny a nálady snáším. Teda vlastně to nesnáším. Prostě to neumím. Tohle byl přesně den na tuhle náladu. Sychravo, pošmourno, žádné zajímavé plány na obzoru. Jako na truc. Byla jsem jak zvíře v kleci. Nemohla jsem ven. Nebo vlastně mohla? Ano, mohla. Tak jsem vyrazila. Bezcílně.
Pokaždé, když mám tuhle náladu, je lepší nebýt v kontaktu s lidmi. Obzvlášť těžce snáším davy. Takže když jsem po cestě narazila na soutěž v jízdě na horském kole a davy lidí, navíc na kolech, bylo to jako poslední kapka. Slzy zoufalství se začaly řinout z očí a já s tím nic nenadělala. Počasí s ledovým větrem tomu moc nepomohlo. Nemám ráda slzy. Ano, uzdravují, ale to člověk stejně vidí až zpětně. Takže v ten moment jsem za ně vděčná opravdu nebyla. Ještě toho trochu! Zoufale jsem se prodírala davem a přála si být ptákem a umět létat a zmizet z toho blázince!
Celou dobu jsem brblala a nesnášela tenhle den. Nohy mě nesly dál a slzy se v nepravidelných intervalech a s různou intenzitou vracely. A pak se přede mnou vyloupla brána a schody dolů. Sešla jsem po těch kamenných schodech a bylo to, jakoby někdo roztáhnul závěs. Atmosféra se nápadně změnila. Klid a ticho se staly mým světem. Příroda, les, ptáci. Vítr šuměl, v suchém listí se prohrabovali ptáci a všude se ozýval jejich zpěv. Nádhera. Šla jsem dál a slzy pomalu osychaly. Došla jsem k potůčku. Vydala jsem se podél něj a obdivovala spadlé seschlé velikány, jejichž kořeny se už neudržely v podmáčené půdě. Padli a jejich obrovská nádherná těla byla porostlá mechem. Okolo byla bažina. Poklekla jsem u potůčku a vylovila kamínek. Voda byla příjemně studená a svěží. A křišťálově čistá. Po chvilce jsem dorazila k rybníčku. Nad jeho hladinou se skláněly větve vrb. A úplně na jeho konci bylo z pařezů udělané posezení. Tak tam směřovaly mé kroky. Usedla jsem, v ruce jsem třímala kamínek z potoka a kolem ticho. Teda ticho. Hukot města se sice ozýval, ale to čemu věnujeme pozornost, to sílí. Ptačí koncert byl přímo ohlušující! Leckterý hudební skladatel by mohl závidět tu pestrost a nápaditost. A tak jsem tak seděla, poslouchala a dumala. Pak jsem si uvědomila, že nejsem sama. Přišla si mě prohlédnout místní strážkyně. Sojka zpovzdálí okukovala nového návštěvníka. Ano, byla jsem tu poprvé a zdržela se, musela mě proto omrknout. A k této strážkyni se přidala ještě straka, pár kosáků a sýkorky. A ten kapr se asi taky potřeboval přesvědčit, jestli je vše v pořádku. O čmelákovi ani nemluvě. Byl to nádherný okamžik. Přišlo pár očistných slz, vlastně jich bylo celkem hodně. Ale ano, byly očistné. Srdce se pomalu smiřovalo. A pak přišel konec toho nádherného okamžiku. Zvon z nedalekého kostela začal odbíjet poledne a kde se vzali, tu se vzali, objevili se pocestní. Místo už nebylo moje, já už si svou chvilku vybrala. Kouzlo pominulo, jde se dál.
Po cestě sem jsem si všimla povalového chodníčku vedoucího do nitra bažin. Tam musím jít. Úplně mě dostalo, že takové místo tu je. Krása. Chodníček nebyl dlouhý, ale na konci byla lavička. To přímo vybízelo. Usedla jsem, zády se opřela o strom a vyloženě zírala na tu nádheru. Bažina se totiž probouzela k životu. Vrba se pyšnila mladými lístky. Nesměle vykukovaly první žluté blatouchy. Vodní kosatce se draly z vody a z nedalekého svahu se až sem linula štiplavá vůně medvědího česneku. Ve vodě se zrcadlily stromy. Nedalo mi to a podívala se do holých korun. Ten pohled totiž úplně miluji. Vzhůru k nebi. A ten pohled je vždycky tak uklidňující. Špičky stromů se nad vámi uzavírají a berou vás mezi sebe. A klidně se kolébají a tiše ševelí. Jakoby vám chtěli něco říct. Ale co? Každému něco jiného, podle jeho srdce a jeho duše. Co říkali mě vám nepovím. Ale bylo to krásné. A k tomu jsem zjistila, že zase nejsem sama. Sojka šla se mnou a přivedla si kamarádku. A taky přišli kosáci, sýkorky, hrdličky a ťuhýci. A kdoví, kdo ještě. A na čmeláka nesmím zapomenout! Ten letěl taky. Byl to krásný okamžik. Ukončen hlášením místního rozhlasu. No nic. Tak teda zpátky do té civilizace. Už čeká. Rozloučila se se mnou veverka zrzečka, která běžela kolem a pak mi na cestu zaťukal strakapoud. Teď už vím, kam půjdu, až mi bude ouvej. TAM. A kamínek mám sebou. Voní. A až doma jsem si ho pořádně prohlédla. Z jednoho úhlu má tvar srdce…
zpět do galerie: